První slovo v Jógových sútrách je atha – Teď. Atha je považováno za nadějné slovo, dobré znamení, požehnání, které udává hudební tón; to znamená “teď”, poukazuje na ne později a ani před. A tak abychom prožili jógu, musíme odložit myšlenky na minulost a na budoucnost. Tato svoboda, i když jen dočasná, nabízí možnost vypozorovat jógu v přirozeném světě.
Jednou jsem byla navštívit kamarády v poušti, kde se účastnili dlouhého zásedu v tichu a jednou za rok mohli přijmout hosty. Když jsem šla k jednomu z příbytků, uvědomila jsem si, kolik hluku při chůzi dělám. Začala jsem chodit víc vědomě, každý krok jsem udělala co nejpotišeji a vnímala jsem okolní krajinu. Takové chůze mi přinášela radost.
S prohloubením koncentrace jsem si i uvědomila mraky a jejich tvary. Všimla jsem si barev květin, zvuků ptáků a cítila jsem se být součástí okolí, které jsem již v minulosti několikrát navštívila a navštívím i v bu-doucnu, ale byla to přítomnost, která byla nyní tak naplňující. A tak, v mentálním poli toho, co je, ne toho, co bylo nebo bude, nezáleží na tom, kolikrát jsme shlédli stejnou krajinu, fakt, že jsme viděli krajinu dříve, vůbec nemusí snížit naplnění přítomnosti. Později jsem šla navštívit další kamarády, kteří bydleli v příbytku na kopci s vysokou trávou, bez jasné cesty, která by k nim vedla. Řekli mi, ať na každém kroku třikrát uhodím holí do země, abych vyplašila hady. A tak jsem šla bezpečně. Neztracena v myšlenkách, šla jsem pomalým a opatrným krokem s vědomím naplněným rozšířenou a hodnotnou přítomností.
Skrze všímavost jsem poznala krásu patřící květinám a stromům, ale co bylo důležitější, vnímala jsem božskou přítomnost, kterou květiny vyjadřovaly, nesly jako vzkaz a manifestovaly. Chůze ve vysoké trávě nepatří možná mezi nejjednodušší způsoby chůze, ale nejjednodušší způsob nemusí být nezbytně nejvědomější a nejnaplňující.
Dnes jsou pole sekána, dokonce dlážděna, všímavost a jejich moudrost klesají. Přesto se hloubka našeho vnímání venkovního světa odráží také v tom, jak vímáme co je uvnitř. Skrze všímavost druhých se o nich učíme a je přirozené vidět v nich sami sebe. Skrze takovou empatii roste přání nepůsobit bolest.
Každá čakra je spojena s vjemem. Skrze vjemy můžeme být vedeni do nebo z přítomného okamžiku. Vnímání mala korálku mezi prsty; chuť nabídnutého posvátného jídla nebo první doušek vody po probuzení;
pozorování zrání ovoce, změna barvy listu nebo ubývání denního světla při příchodu zimy; naslouchání prvním ranním zvukům nebo zažívání at-mosféry Satsangu, to jsou všechno způsoby hlubokého a poetického spojení s životem, které mohou být promeškány, pokud nejsme přítomni. Pokud jsme přehlceni nebo vyrušeni nevědomým životem, často naplněným negativními emocemi vycházející z prožitých traumat v minulosti.
Jóga dává praktikantovi šanci kultivovat zdatnosti, které mohou být použity k práci na starých karmách tak, že dřívější a/nebo nepříjemné, dokonce nevyslovitelné zážitky mohou posloužit jako učitelé nebo nášlapné kameny směrem k osvícení, raději než nekončicí zdroj rušení, bolesti a netečnosti. Díky jógovým praktikám, pokud k nim přistupujeme vědomě, můžeme dojít ke zkušenostem, které jsou jak vnitřní, tak nás i mohou učit odpouštět. Takové zkušenosti přeorientují osobu na to, aby se projevila ve svém životě, ve vztazích s lidmi a s Bohem.
V Tadásaně, když už jsme, tak vědomě, tlačíme dolů skrze polštářky a paty u obou chodidel, máme možnost uvědomit si vnitřní klentbu. To vše s sebou přináší pocity pohody, stability, flexibility. elasticity a ztišení a není to nic menšího, než požehnání.
Ze začátku to může být jednodušší uvědomovat si jen jeden úkon, jako tlak chodidel dolů nebo nádech na 4 doby, ale nakonec se můžeme po-hybovat jakoukoliv rychlostí nebo konat jakýkoliv počet úkonů a stále vědomě. To je důvod, proč osvícené bytosti mohou sloužit bezpočtu by-tostí na bezpočtu planet ve stejný čas.
Slovo sútra znamená steh nebo nit. Pro ty z vás, kteří máte šití jako součást spirituální praxe je to radostné, protože je to vědomé. Zvláště pak, když člověk stárne a jeho zrak se zhoršuje, tak je složitější už třeba jen navlíct jehlu.
Spojení pohybů nitě dolů-pod-nahoru-a-srkze, se spojením pohybu rukou, jedna drží látku na místě a druhá navádí jehlu, následováno po-hybem očí jako nástroje pro švadlenu, aby viděla, pak švadlena, šití a úkon šití je propojeno v jednom momentu – absorbování.
V takové vzácné chvíli je jeden kompletně zasažen vrozenou dobrotou a krásou přirozeného světa, a tak extatickým vědomím toho, co je.
